20. srpen byl obdobím intenzivní sluneční aktivity, charakterizované dvěma zřetelnými a silnými erupcemi protuberancí, pozorovanými z okrajů Slunce. Tyto události vyslaly významné výrony koronální hmoty (CME) do meziplanetárního prostoru, což demonstrovalo dynamickou povahu Slunečního cyklu 25. Zásadní je, že ani jeden z těchto podstatných výronů nebyl namířen směrem k Zemi, čímž se předešlo potenciálním narušením technologické infrastruktury a geomagnetickým bouřím.
- 20. srpna byly pozorovány dvě silné erupce slunečních protuberancí z okrajů Slunce.
- Obě události vygenerovaly významné výrony koronální hmoty (CME) do meziplanetárního prostoru.
- Žádný z těchto CME nebyl nasměrován k Zemi, čímž se zabránilo potenciálním dopadům na naši planetu.
- První erupce pocházela z jihovýchodního okraje Slunce, druhá z okraje severovýchodního.
- Erupce byly detailně zdokumentovány observatořemi jako NASA SDO, NOAA GOES-SUVI a SOHO.
Počáteční erupce, vycházející z jihovýchodního okraje Slunce, byla rozsáhle zdokumentována přístroji, jako je Solar Dynamics Observatory (SDO) NASA a GOES-SUVI NOAA. Tato kolosální událost uvolnila masivní oblak slunečního materiálu, který následně vytvořil silný CME. Snímky z koronografů LASCO kosmické lodi SOHO dále potvrdily obrovský rozsah tohoto plazmového výboje, který solární pozorovatelé popsali jako jednu z vizuálně nejnápadnějších událostí současného slunečního cyklu.
Analýza trajektorie CME potvrdila jeho šíření směrem od Země, což je významný faktor vzhledem k obrovské uvolněné energii. Solární fyzici uvedli, že ačkoli události této velikosti mají potenciál vyvolat silnou polární záři a vážné geomagnetické bouře, pokud by byly namířeny k Zemi, specifická orientace tohoto CME zmírnila jakýkoli pozemský dopad. Samotná strukturální složitost a rozsah plazmových oblouků, smyčkovitě se táhnoucích stovky tisíc mil nad slunečním okrajem předtím, než se uvolnily, podtrhly význam události.
Následná aktivita a dynamika Slunce
O několik hodin později došlo k druhé významné erupci z severovýchodního okraje Slunce, rovněž zaznamenané observatořemi SDO a GOES-SUVI. Tato událost podobně vyústila v uvolnění dalšího CME, který přístroje SOHO sledovaly, jak se řítil do meziplanetárního prostoru. Z vědeckého hlediska jsou sluneční protuberance definovány jako obrovské smyčky horkého plazmatu, magneticky připoutané k povrchu Slunce. Podle NASA může destabilizace těchto struktur vymrštit zachycený materiál ven jako CME, což ovlivňuje podmínky vesmírného počasí v celé sluneční soustavě.