Evropa prochází významnou demografickou transformací, kdy rostoucí očekávaná délka života zásadně přetváří dynamiku trhu práce. Tento posun se stále více projevuje prodlužováním délky pracovního života napříč kontinentem, což vede k přehodnocení norem pro odchod do důchodu a pracovněprávních politik. Pro politiky a podniky, kteří se pohybují v neustále se vyvíjejícím pracovním prostředí, je zásadní pochopit nuance tohoto trendu, od jeho celkového zrychlení až po výrazné regionální rozdíly.
- Rostoucí očekávaná délka života vede k prodlužování pracovních kariér v Evropě.
- Průměrná očekávaná délka pracovního života v Evropské unii dosáhla v roce 2024 37,2 let, což je nárůst o 2,4 roku od roku 2014.
- Mezi evropskými zeměmi existují značné rozdíly, od 30,2 let v Turecku po 46,3 let na Islandu.
- Délku pracovního života ovlivňují faktory jako poptávka zaměstnavatelů, nastavení důchodových systémů a míra participace na trhu práce.
- Trend směřuje k dalšímu prodlužování pracovního života, přičemž do roku 2060 se v EU očekává průměrný věk odchodu do důchodu blížící se 67 letům.
Nedávná data Eurostatu tento rostoucí trend jasně potvrzují. V roce 2024 dosáhla průměrná očekávaná délka pracovního života v Evropské unii 37,2 let. To představuje podstatný nárůst o 2,4 roku, tedy o 7 %, ve srovnání s rokem 2014, kdy průměr činil 34,8 let. Tato vzestupná trajektorie podtrhuje širší společenskou adaptaci na delší životnost, která má dopad na penzijní systémy, plánování pracovní síly a ekonomickou produktivitu.
Navzdory tomuto obecnému vzestupnému trendu přetrvávají napříč Evropou značné rozdíly v očekávané délce pracovního života. V rámci EU se čísla pohybují od nízkých 32,7 let v Rumunsku po vysokých 43,8 let v Nizozemsku. Rozšíříme-li rozsah o kandidátské země EU a země EFTA, stává se rozdíl ještě výraznějším, rozpínajícím se od 30,2 let v Turecku po působivých 46,3 let na Islandu. Tyto variace nejsou náhodné, ale často následují zřetelné geografické vzorce.
Regionální rozdíly v délce pracovního života
Severské národy, zejména ty z Nordického regionu, trvale vykazují nejdelší pracovní život. Island vede celkový žebříček, těsně následován členskými státy EU, jako je Nizozemsko (43,8 let) a Švédsko (43 let). Dánsko (42,5 let), Norsko (41,2 let) a Finsko (39,8 let) se rovněž výrazně umisťují mezi nejlepšími. Západoevropské země obecně vykazují nadprůměrné délky, přičemž Švýcarsko (42,8 let), Irsko (40,4 let) a Německo (40 let) překračují hranici 40 let. Některé západoevropské ekonomiky, včetně Francie (37,3 let), Belgie (35 let) a Lucemburska (35,6 let), se však pohybují blíže průměru EU nebo pod ním. Pro Spojené království údaje z roku 2018 uváděly 39,2 let, což je číslo, které je dnes vzhledem k převládajícímu trendu pravděpodobně vyšší.
Naopak jihoevropské země představují smíšený obrázek. Zatímco Portugalsko (39,3 let) a Malta (39 let) vykazují relativně dlouhý pracovní život, země jako Itálie (32,8 let), Řecko (34,8 let) a Španělsko (36,5 let) zaznamenávají výrazně kratší délky. Podobně se východoevropské země z velké části pohybují kolem průměru EU nebo mírně pod ním, s Maďarskem na 37,4 letech, zatímco jiné, jako Rumunsko (32,7 let) a Bulharsko (34,8 let), uvádějí podstatně kratší očekávanou délku pracovního života. Nejkratší trvání jsou typicky pozorována v jihovýchodní Evropě a na Balkáně, příkladem jsou Turecko (30,2 let), Severní Makedonie (31,5 let) a Černá Hora (32,1 let).
Faktory ovlivňující rozdíly
Výrazné rozdíly v očekávané délce pracovního života napříč evropskými národy lze přičíst souběhu ekonomických, institucionálních a společenských faktorů. Podle profesora Moritze Hesse z University of Applied Sciences Niederrhein hraje klíčovou roli poptávková strana: silná poptávka zaměstnavatelů po pracovnících obecně vede ke zvýšené účasti na trhu práce a prodloužené délce pracovního života. Tento ekonomický imperativ tlačí jednotlivce k delšímu setrvání v pracovním procesu.
Kromě toho, institucionální kontext, zejména ve vztahu k důchodovým a pracovněprávním předpisům, významně ovlivňuje tyto délky. Vyšší oficiální věk odchodu do důchodu a méně možností předčasného důchodu v rámci penzijního systému přímo korelují s delší očekávanou délkou pracovního života, což povzbuzuje jednotlivce k oddálení odchodu z pracovního procesu. Profesor Hess také zdůraznil dopad ageismu; v ekonomikách, kde jsou starší pracovníci ceněni a nejsou diskriminováni, jsou více nakloněni pokračovat v práci, čímž přispívají k prodlouženým kariérám. Timo Anttila, vedoucí lektor na Jyväskylä University ve Finsku, dodal, že převládající rodinné modely, jako jsou jedno- versus dvou-příjmové domácnosti a struktury rodinné péče, spolu s povahou penzijních systémů, jsou rovněž významnými determinanty.
Analýza Eurostatu dále zdůrazňuje, že míra participace na trhu práce je primární vysvětlující proměnnou pro délku pracovního života. Země s nižší mírou participace mívají kratší průměrnou délku pracovního života. Tato statistická korelace je silná, přičemž míra participace na trhu práce vysvětluje přibližně 81,5 % variance v očekávané délce pracovního života.
Při pohledu do budoucna se trend směřující k delšímu pracovnímu životu bude nadále prohlubovat. Mnoho evropských zemí již zahájilo opatření ke zvýšení oficiálního věku odchodu do důchodu. OECD předpokládá, že do roku 2060 se průměrný věk odchodu do důchodu v EU přiblíží 67 letům, přičemž u několika zemí se očekává překročení 70 let. Tato probíhající úprava odráží jak demografickou realitu stárnoucí populace, tak ekonomickou nezbytnost udržení veřejných penzijních systémů a zachování robustních pracovních sil.