Postupné vzdalování Měsíce od Země, jev měřený přibližně na 1,5 palce (3,8 centimetru) ročně, je přímým důsledkem gravitačních interakcí a základní fyziky nebeské mechaniky. Tento zdánlivě drobný posun, pozorovatelný pomocí přesných laserových dálkoměrů, které odrážejí světlo od lunárních retroreflektorů, nabízí pohled do dynamické historie a vývoje naší planety a jejího jediného přirozeného satelitu. Zatímco okamžitý dopad na lidské vnímání je zanedbatelný, pochopení tohoto procesu je klíčové pro porozumění dlouhodobé stability systému Země-Měsíc.
Toto pokračující oddalování je poháněno především slapovými silami. Gravitační přitažlivost Měsíce působí na Zemi rozdílnou silou, silnější na straně přivrácené k Měsíci a slabší na opačné straně. Tento rozdíl způsobuje, že oceány vytvářejí dva slapové výkyvy. Jak se Země otáčí, tyto výkyvy jsou mírně taženy před přímým gravitačním vlivem Měsíce. Gravitační přitažlivost vedoucího výkyvu působí na Měsíc tah dopředu, čímž zrychluje jeho oběžnou rychlost. Zvýšení oběžné rychlosti se promítá do rozšíření jeho oběžné dráhy, což následně zvyšuje jeho vzdálenost od Země.
Přenos hybnosti je klíčovým aspektem tohoto procesu. Jak Měsíc získává oběžnou hybnost v důsledku zemských slapových výkyvů, rotační hybnost Země se snižuje. Tato výměna vede k velmi postupnému zpomalování rotace Země, což vede k nepostřehnutelnému prodlužování našich dnů v geologických časových měřítkách. Ačkoli je efekt minimální – změna o zlomek procenta ročně – jedná se o nepřetržitý a měřitelný proces, který formoval rotaci Země po miliardy let.
Důkazy z geologického záznamu tento jev potvrzují. Analýza zkamenělých mořských organismů, jako jsou například schránky mlžů vykazující denní růstové vzorce, naznačila, že dny byly v daleké minulosti kratší. Například studie zkamenělin z pozdní křídy naznačují délku dne přibližně 23,5 hodiny, což odpovídá teoretickým předpovědím bližšího a rychleji obíhajícího Měsíce v té době. To naznačuje, že Měsíc byl významně blíže Zemi krátce po svém vzniku před přibližně 4,5 miliardami let, pravděpodobně vznikl z trosek vyvržených masivním impaktem.
Při pohledu do daleké budoucnosti by tento proces teoreticky vedl k slapovému uzamčení, kdy by se doba rotace Země shodovala s oběžnou dobou Měsíce. Tento scénář však pravděpodobně nenastane kvůli vývoji Slunce. Během příští miliardy let se zvyšující svítivost Slunce pravděpodobně vypaří oceány Země, čímž zanikne hlavní mechanismus způsobující slapové výkyvy a vzdalování Měsíce. V ještě vzdálenější budoucnosti představuje expanze Slunce do rudého obra existenční hrozbu pro Zemi i Měsíc. Tyto předpokládané astronomické události, odehrávající se v časových měřítkách daleko přesahujících lidskou civilizaci, podtrhují dynamickou a přechodnou povahu nebeských systémů.