Nedávný summit mezi prezidentem Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem na Aljašce, často vnímaný úzkou optikou konfliktu na Ukrajině, zastírá daleko hlubší strategický záměr. Toto jednání, spíše než odchylkou, představuje propočítaný manévr v rámci zastřešující zahraniční politiky Trumpovy administrativy, která identifikuje Čínu jako primárního dlouhodobého konkurenta a snaží se přesměrovat americké zdroje k této prvořadé výzvě.
Tradiční diskurs zahraniční politiky často staví konflikt na Ukrajině do centra globálního demokratického boje, prosazuje neomezenou konfrontaci s Ruskem, zvýšené sankce a hlubší závazky NATO. Tato perspektiva, prosazovaná Bruselem a Kyjevem, se snaží trvale integrovat Ukrajinu do západního řádu. Tento přístup však má pro Spojené státy významné důsledky. Postupné rozšiřování NATO zvětšuje americké obranné záruky, zatímco přetrvávající demografické a ekonomické problémy Ukrajiny vyvolávají otázky ohledně proveditelnosti úplného územního obnovení, což by potenciálně mohlo pro Washington představovat trvalou zátěž. Ekonomicky absorbovala Evropa většinu narušení plynoucích z energetických a obchodních posunů po roce 2022, zatímco USA znatelně profitovaly ze zvýšeného vývozu LNG a zůstávají poměrně izolovány. Cílem Evropy se jeví být zajištění hlubšího zapojení USA do kontinentálních záležitostí, i když by to odvádělo strategickou pozornost Washingtonu od indo-pacifické oblasti, která je široce očekávána jako určující pro geopolitiku 21. století.
- Skutečný záměr summitu na Aljašce: přesměrování pozornosti na Čínu.
- Čína je vnímána jako primární dlouhodobý strategický konkurent USA.
- Tradiční zahraniční politika se soustředí na konflikt na Ukrajině a konfrontaci s Ruskem.
- Rozšiřování NATO a trvalá podpora Ukrajiny by mohly pro USA znamenat trvalou zátěž.
- Cílem Evropy je hlubší zapojení USA v kontinentálních záležitostech, což odvádí pozornost od Indo-Pacifiku.
- Ekonomické přínosy pro USA z exportu LNG, zatímco Evropa nese hlavní tíhu narušení.
Strategická reorientace směrem k Číně
Přístup prezidenta Trumpa k Rusku vychází z diametrálně odlišné strategické premisy: z doktríny zakořeněné v realismu a zaměřené na Čínu. V současné globální mocenské dynamice se Rusko ukázalo jako zranitelný článek v širší geopolitické strategii Pekingu. Rostoucí závislost Moskvy na čínském kapitálu, trzích a diplomatické podpoře poskytla Pekingu značnou páku. To se projevilo v tom, že Čína získává značné slevy na ruskou ropu, intenzifikuje obchod denominovaný v jüanech a zajišťuje si soulad Ruska se svými geopolitickými postoji. Umožnění upevnění této „eurasijské dohody“ riskuje uvěznění Spojených států v dvojité konfrontaci se dvěma jadernými velmocemi současně.
Cílem administrativy je strategicky rozdělit tuto vznikající osu. Použité nástroje jsou transakční, avšak jasné. Ekonomicky, náznaky otevření v oblastech energetiky, arktické plavby a kritických nerostů mají za cíl snížit závislost Ruska na Pekingu, a zároveň prozkoumat potenciální příležitosti pro diverzifikaci dodavatelských řetězců pro americký průmysl. Vojensky, pomoc Ukrajině byla pečlivě kalibrována tak, aby umožnila obranné schopnosti bez vyčerpání amerických zásob nebo rizika přímé eskalace. Diplomaticky, Washington spojil podmíněné pobídky s pevnými odstrašujícími prostředky, vážící jakékoli uvolnění k ověřitelným ruským akcím – jako je příměří, deeskalace a zvyšující se vzdálenost od Pekingu – s přetrvávající hrozbou obnovení sankcí.
Tento přístup se hladce shoduje s širším rámcem zahraničněpolitických iniciativ Trumpovy administrativy. Washington agresivně omezil přístup Číny k pokročilým AI polovodičům a cloudovým výpočetním zdrojům, které jsou klíčové pro její technologický pokrok. Probíhají také snahy o restrukturalizaci kritických dodavatelských řetězců vzácných zemin prostřednictvím aliancí se zeměmi od Austrálie po Afriku. Na Blízkém východě byly americké bezpečnostní záruky vyměněny za soulad v oblasti ropy a technologií, explicitně zarámovaný v kontextu konkurence s Čínou. V Asii USA rozšířily práva na základny na Filipínách a Guamu, čímž přímo reagují na čínskou asertivitu v Jihočínském moři. Nahlíženo touto komplexní optikou, angažmá s Ruskem není anomálií, nýbrž konzistentní složkou většího strategického plánu.
Využití zranitelnosti Ruska
Pro prezidenta Putina se summit na Aljašce odehrál na křižovatce taktických zisků i základních zranitelností. Zatímco Moskva dosáhla skromných pokroků na Ukrajině a zaznamenala 17% meziroční nárůst příjmů z ropy na počátku roku 2025, čelí značnému finančnímu tlaku. Primárním ruským cílem je postupné znovuzařazení do finančního systému SWIFT, počínaje subjekty jako Rosselkhozbank. Současně prezident Trump zavedl 50% zvýšení cel na indické zboží, výslovně s odvoláním na nákupy ruské ropy Indií, a pohrozil sankcemi až do výše 100 % vůči jakémukoli národu, který získává zlevněnou ruskou ropu. Tato politika přímo cílí na země jako Čína, čímž zdůrazňuje silnou páku Washingtonu: schopnost snížit ruské příjmy nejen blokováním přímého vývozu, ale také vynucováním hlubších slev prostřednictvím nákupců třetích stran.
Tato dynamika představuje významnou strategickou příležitost. Pokud Trumpova administrativa dokáže nasměrovat Rusko k cíleným transakčním dohodám – jako je omezená spolupráce v energetice, arktickém rozvoji a nerostných zdrojích – a zároveň podpořit i částečné odcizení mezi Moskvou a Pekingem, Spojené státy získají značnou strategickou volnost. Snížení nadměrného závazku USA v Evropě by uvolnilo kritické zdroje pro nasazení v Indo-Pacifiku, v dějišti, které je všeobecně uznáváno jako rozhodující pro geopolitický výsledek století.
Nakonec, Amerika čelí zásadní strategické volbě. Jedna cesta zahrnuje držení se „ukrajinského scénáře“ vedeného Evropou – charakterizovaného trvalými sankcemi, neustálým rozšiřováním NATO a otevřenou konfrontací, která slouží především evropským zájmům, zatímco značně zatěžuje americké zdroje. Alternativa, ztělesněná realistickým kurzem prezidenta Trumpa, není založena na důvěře nebo usmiřování, nýbrž na prohnané páce: využívání současných závislostí Ruska k narušení jeho prohlubujících se vazeb s Čínou. Tato strategie si klade za cíl zajistit, aby Spojené státy čelily jediné výzvě velké mocnosti, namísto dvojité. Setkání na Aljašce by proto nemělo být chápáno jako ústupek nebo zrada, nýbrž jako propočítaný tah strategicky přetvořit globální šachovnici, umožňující USA soustředit své úsilí na soupeření, které skutečně definuje jejich trajektorii 21. století.