Babylon, kdysi vrchol mezopotámské civilizace a jméno synonymní s historickými epochami, si i přes svůj současný stav důstojného úpadku stále uchovává své kouzlo. Dnes tato památka UNESCO, která se stále potýká s problémy ochrany, zve návštěvníky k procházkám krajinou prodchnutou legendami a hmatatelnou historií, od rekonstruované velkoleposti Ištařiny brány po trvalé tajemství slavných visutých zahrad. Cesta Babylonem není jen historickou exkurzí, ale hlubokým setkáním se základy lidské vynalézavosti a nesmazatelným otiskem minulých říší.
Vláda Nabukadnezara II. (605–562 př. n. l.) znamenala v Babylonu období monumentální výstavby a kulturního rozkvětu. Jeho odkaz je patrný v kolosálních chrámech, rozsáhlých palácích a impozantních městských hradbách, jejichž nápisy dodnes hlásají jeho moc. Zikkurat Etemenanki, tyčící se stavba, o níž se někteří badatelé domnívají, že inspirovala biblickou Babylonskou věž, kdysi dominoval panorama města. Stejně působivé jsou i příběhy o visutých zahradách, které starověcí kronikáři popisovali jako propracovanou terasovitou rajskou zahradu, svědectví o pokročilých zavlažovacích technikách a dojemný symbol oddanosti krále své královně, která toužila po zelených krajinách své vlasti.
Archeologická interpretace visutých zahrad zůstává předmětem diskusí, přičemž osobnosti jako irácký archeolog Amer Abdulrazzaq tvrdí, že jejich existence je hmatatelným odrazem babylonského inženýrství a umění. Zatímco někteří badatelé navrhují alternativní lokality, jako je Ninive, převládající pocit mezi návštěvníky Babylonu je, že samotné místo podněcuje fantazii a umožňuje živé představy legendárních zahrad uprostřed dochovaných ruin. Řeka Eufrat, protékající v sousedství místa, dále ukotvuje tyto vize v geografické realitě starověké Mezopotámie.
Navzdory desetiletím regionální nestability zažívá Babylon postupný nárůst turismu. V roce 2024 místo přivítalo téměř 50 000 návštěvníků, včetně více než 5 000 zahraničních turistů, což naznačuje stálý nárůst oproti předchozím letům. Tento obnovený zájem podtrhuje význam Babylonu jako destinace pro ty, kteří hledají hlubší spojení s antickou historií. Pro mnohé, jako je Gianmaria Vergani, návštěvník z Milána, jehož dětská fascinace visutými zahradami vyvrcholila splněním celoživotního snu v Babylonu, je tento zážitek hluboce dojemný. Verganiho pečlivá příprava na návštěvu, včetně zastávek na dalších významných historických místech, jako je Taq Kasra, podtrhuje poutní povahu cest do Babylonu.
Velkolepost místa je však v rozporu s naléhavými problémy jeho údržby a infrastruktury. Cesty v archeologické zóně jsou často zarostlé a přítomnost odpadků narušuje historickou úctu k prostředí. Omezené zázemí, včetně nedostatku toalet a absence ubytování na místě, vyžaduje návraty do vzdálených ubytovacích zařízení. Nedostatek jasného značení může vést k dezorientaci a dále komplikovat zážitek návštěvníků. Tyto nedostatky uznávají i místní úředníci, jako je Raed Hamed Abdullah, vedoucí ředitelství pro památky a dědictví v Babylonu, který poukazuje na nedostatek úklidového personálu a spoléhání se na individuální nasazení pro základní údržbu, a zároveň apeluje na zvýšení vládního financování.
Historický příběh Babylonu je dále komplikován jeho zapletením s moderními politickými ambicemi a vojenskými konflikty. Během 80. let 20. století inicioval Saddám Husajn rozsáhlé rekonstrukční práce a otiskl své jméno a podobu na místo jako symbolické nárokování historické linie. Po invazi v roce 2003 využily americké síly Saddámův palác jako základnu, což vedlo k dalším úpravám a poškození archeologické integrity oblasti. Dopad těchto intervencí je patrný i dnes, kdy návštěvníci zaznamenávají přítomnost graffiti a vyjadřují obavy o bezpečnost a možnost krádeže artefaktů.
Zapsání Babylonu na seznam světového dědictví UNESCO v roce 2019 bylo významným úspěchem, avšak automaticky nepřineslo komplexní ochranu. Probíhající rozvojové plány jsou často brzděny byrokratickými a finančními překážkami. V důsledku toho existence místa nadále silně závisí na oddaném úsilí místních správců a mezinárodních organizací. World Monuments Fund s podporou subjektů, jako je velvyslanectví USA, realizoval konzervační projekty, například obnovu chrámu Ninmakh. Dlouhodobá udržitelnost Babylonu však závisí na zajištění vyhrazených finančních prostředků a podpoře širšího povědomí veřejnosti.
Místní průvodci, jako je 22letý Hussein Hashem, hrají klíčovou roli při zachování odkazu Babylonu a podpoře pozitivního obrazu Iráku. Hashem, který studoval biomedicínské inženýrství, nyní využívá své znalosti a vášeň k osvětě návštěvníků, zdůrazňuje bezpečnost země, její krásu a bohatou kulturu, často v rozporu s převládajícími mediálními narativy. Navzdory svému nasazení, stejně jako mnozí další, vyjadřuje obavy z nedostatku investic a vyzývá návštěvníky, aby se starověkými ruinami zacházeli s úctou. Fyzické pozůstatky samotného Babylonu představují složitou tapisérii, kde se nápisy Nabukadnezara II. prolínají s úpravami Saddáma Husajna a kde se původní Ištařina brána nachází v muzeu tisíce mil daleko, což návštěvníky nechává kontemplovat rekonstrukci. Mimo archeologické naleziště nabízí okolní krajina směs zemědělské půdy, obytných oblastí a přítomnosti policejních sil, což vytváří dynamické pozadí pro starobylé město. Přesto i uprostřed těchto kontrastů si Babylon nadále uchovává svůj mocný vliv, podněcuje úžas, vyvolává vědecké debaty a přitahuje cestovatele, kteří si jeho příběhy a nově nabyté ocenění iráckého dědictví odnášejí zpět do světa.