Objev pozoruhodně zachovalých fosilií mladých pterosaurů, přezdívaných „Lucky“ a „Lucky II“, nabízí přesvědčivý nový pohled na jejich zánik a širší paleoekologickou dynamiku jury. Analýza těchto exemplářů, starých přibližně 150 milionů let, naznačuje, že silné bouřkové události, nikoli přirozené predace nebo nemoci, mohly být hlavní příčinou smrti těchto mladých létajících plazů. Toto zjištění nejen osvětluje konkrétní okolnosti jejich konce, ale také začíná rozplétat dlouholetou záhadu týkající se nerovnoměrného fosilního záznamu pterosaurů v Solnhofenském vápenci jižního Německa.
Tyto výjimečně malé fosilie pterosaurů s rozpětím křídel menším než 8 palců mají jedinečnou charakteristiku: zřetelné zlomeniny v kostech jejich paží. Vědci se domnívají, že tato zranění, čistý, šikmý zlom na levé pažní kosti Luckyho a na pravé pažní kosti Lucky II, jsou známkou silného namáhání způsobeného silnými poryvy větru. Toto trauma pravděpodobně vedlo k jejich úmrtí v nedaleké laguně, kde byly následně pohřbeny sedimentem zvířeným bouří. Ironií osudu, síly, které způsobily jejich zánik, také přispěly k jejich mimořádnému zachování a nabídly vzácný pohled na okamžik smrti těchto prastarých tvorů.
Naleziště Solnhofenského vápence po staletí vydala bohatství fosilií pterosaurů, převážně malých exemplářů, zatímco kompletní pozůstatky dospělců jsou pozoruhodně vzácné. Tento nepoměr dlouho trápil paleontology, protože větší zvířata mají obecně větší náchylnost k fosilizaci. Nový výzkum naznačuje možné vysvětlení zakořeněné v geologických a environmentálních podmínkách regionu během jury. Evropa byla v té době charakterizována souostrovím malých, polo-suchých ostrovů. Solnhofenské laguny byly součástí tohoto komplexu s blízkými pevninami.
Převládající hypotéza předpokládá, že juvenilní pterosauři, zejména druhy jako *Pterodactylus antiquus*, kterým chyběly adaptace pro mořský život, obývali tyto pobřežní ostrovy. Jejich menší velikost a pravděpodobně méně vyvinuté letové schopnosti by je učinily zranitelnějšími vůči prudkým tropickým bouřím, které regionem pravidelně procházely. Takové bouře, charakterizované turbulentním větrem a potenciálně toxickými vodními podmínkami ze zvířených sedimentů mořského dna, mohly mladé létající tvory zahnat do lagun, což vedlo k smrtelným zraněním a rychlému pohřbení.
Naopak dospělí pterosauři, jako například *Rhamphorhynchus muensteri*, kteří měli adaptace pro mořský lov a pravděpodobně vynikající letové schopnosti, byli lépe vybaveni k tomu, aby těmto bouřím čelili. Jejich pozůstatky, po přirozené smrti, mohly po delší dobu unášet na hladině laguny, než se roztříštily a potopily, což přispělo k nedostatku kompletních fosilií dospělců. Tento rozdíl v zachování mezi juvenilními a dospělými exempláři nabízí nuancované pochopení toho, jak prehistorické bouře ovlivnily fosilní záznam.
Autoři studie použili ultrafialovou fluorescenční fotografii k prozkoumání fosilií, odhalující jemné detaily v měkkých tkáních a kostní struktuře, které nebyly patrné ve viditelném světle. Tato pokročilá analýza potvrdila přítomnost kostních traumat, čímž se tyto exempláře odlišily od jiných malých fosilií pterosaurů nalezených v Solnhofenu. Důkazy naznačují, že zranění pterosauři utrpěli zranění související s letem, podobná těm, která jsou vidět u mladých ptáků navigujících v drsném mořském počasí, což podporuje teorii o smrtelnosti způsobené bouřemi.
Ačkoli je hypotéza přesvědčivá, někteří odborníci navrhují alternativní interpretace zranění, jako například náraz do ponořených skal, ačkoli absence takových geologických prvků v lagunách představuje pro tento pohled výzvu. Nicméně, studie je široce chválena za své podrobné zkoumání a za svůj přínos k pochopení procesů úmrtnosti zvířat a fosilizace. Poskytuje dojemné „strašidelné okno“ do životů pterosaurů, které umožňuje živé rekonstrukce jejich posledních okamžiků uprostřed dramatických environmentálních podmínek jury.