Vyhlídka radikálního prodloužení lidského života, kdysi omezená na science fiction, nedávno vstoupila do politického diskurzu na vysoké úrovni, když čínský vůdce Si Ťin-pching a ruský prezident Vladimir Putin uvažovali o možnosti dožít se 150 let. Tato konverzace, údajně zachycená horkým mikrofonem, zdůrazňuje celosvětovou fascinaci extrémní dlouhověkostí, přesto ostře kontrastuje s opatrnými a často skeptickými názory převládajícími ve vědecké komunitě ohledně takto ambiciózních časových horizontů.
Tuto divergenci možná nejlépe vystihuje dlouhodobá sázka mezi dvěma předními odborníky na dlouhověkost: Stevenem N. Austadem z University of Alabama v Birminghamu a S. Jayem Olshanskym z University of Illinois v Chicagu. V roce 2001 Austad veřejně prohlásil, že první člověk, který se dožije 150 let, už žije. Olshansky, zarytý zastánce biologických limitů lidského života, toto tvrzení zpochybnil, což vedlo k symbolické sázce 150 dolarů, která by měla mít do roku 2150 hodnotu 500 milionů dolarů, pokud by byla investována s historickými mírami růstu akciového trhu. Olshansky, autor práce o „nepravděpodobnosti radikálního prodloužení života u lidí v jednadvacátém století“, si je svou pozicí nadále jistý, s odkazem na extrémně nízkou pravděpodobnost, že by se kdokoli žijící v roce 2000 dožil roku 2150.
Vědecký konsensus se skutečně z velké části shoduje s Olshanského skepticismem. Pinchas Cohen, děkan Leonard Davis School of Gerontology na University of Southern California, tvrdí, že zatímco průměrná délka života se za poslední století dramaticky zvýšila, tento pokrok pramení především ze snížení úmrtnosti v raném věku. Pokroky, jako jsou dětské vakcíny a vylepšené léčby chronických onemocnění dospělých, jako jsou srdeční choroby, cukrovka a rakovina, prodloužily mnoho životů, ale významně neposunuly strop maximální délky lidského života. Nejdelší potvrzená délka lidského života zůstává u Francouzky Jeanne Calmentové, která zemřela v roce 1997 ve věku 122 let, přičemž odborníci obecně pozorují, že nejstarší žijící osoba se trvale pohybuje mezi 112 a 117 lety.
Lékařské inovace, ačkoliv mají dopad, nabízejí omezené zisky v kontextu radikálního prodloužení života. Léky jako inhibitory SGLT2 pro diabetes a léky proti obezitě, jako jsou Ozempic a Wegovy, přispěly k prodloužení života, ale jen o roky, nikoli o desetiletí. Dokonce i objev genetických variant, jako je ta identifikovaná u populace Old Order Amish, která chrání před cukrovkou a kardiovaskulárním stárnutím, prokázal, že prodlužuje život pouze o přibližně 10 let. Douglas E. Vaughan, ředitel Potocsnak Longevity Institute na Northwestern University, označil myšlenku dožít se 140 let za „směšnou“.
Koncept neustálé výměny orgánů k dosažení radikální dlouhověkosti, myšlenka, které se dotkl i prezident Putin, čelí významným biologickým a praktickým překážkám. Zatímco transplantace orgánů zaznamenala značný pokrok, zdaleka není cestou k nekonečnému životu. Jak vysvětluje Steven Austad, pohled na lidské tělo jako na soubor vyměnitelných částí, podobně jako u automobilu, ignoruje složitou, vzájemně propojenou povahu biologických systémů. Transplantace orgánů s sebou nesou inherentní rizika odmítnutí a systémovou zátěž imunosupresivních léků. Navíc se buněčné procesy samy časem vyčerpávají a lidský imunitní systém s věkem přirozeně slábne, což vyžaduje zásahy, jako jsou vakcíny, k udržení účinnosti proti infekčním chorobám, jak poznamenala Keri Althoff, profesorka epidemiologie na The Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health.
V konečném důsledku se zaměření ve vědecké komunitě stále více přesouvá z pouhého prodlužování délky života na zlepšování „zdravého života“ (healthspan) – tedy období života prožitého v dobrém zdraví a bez chronických nemocí. Zatímco snaha dožít se 150 let nebo více zůstává pro některé lákavou aspirací, současné biologické reality a lékařské možnosti naznačují, že úsilí je nejlépe směřovat k zajištění delšího, zdravějšího a živějšího života v rámci stanovených hranic lidské biologie.