Debata ohledně „mikrotransakcí“ v herním světě je velmi živá. Jedná se o jakékoli platby, které hráč provádí ve hře za reálné peníze. Hráči s nimi mají často problémy a zde si vysvětlíme proč.
Co jsou to vlastně mikrotransakce?
V počátcích videoher byl proces nákupu jednoduchý. Zašli jste do obchodu s elektronikou nebo herního obchodu, koupili hru pro konzoli nebo počítač a po příchodu domů jste ji spustili.
S rozvojem internetu, a především rychlého širokopásmového připojení a WiFi, se začaly hry prodávat online. Nyní už nemusíte opouštět domov, abyste si hru koupili. Tituly lze zakoupit v digitálních obchodech jako Steam, Playstation Network, Nintendo eShop a dokonce i na mobilních platformách jako App Store a Google Play Store. Hry se stáhnou přímo do vašeho zařízení a můžete je ihned hrát.
Nicméně, s rozvojem digitálního prodeje her přišly také nákupy přímo ve hře, neboli mikrotransakce. Zahrnují vše, co si ve hře můžete koupit – předměty, kostýmy, vylepšení, prémiové funkce a další. Mikrotransakce se objevují v mnoha nově vydaných hrách, od bezplatných mobilních aplikací až po špičkové tituly od významných vývojářských studií. Jejich využívání je kontroverzní a často je hlavním tématem diskuzí v herní komunitě.
Mikrotransakce se mohou hromadit
Mikrotransakce jsou často integrovány do her prostřednictvím tzv. loot boxů, které využívají generátory náhodných čísel. Hráč tedy získá krabici nebo balíček s náhodnými předměty. Ačkoli většina her umožňuje získat tyto boxy i zdarma, nabízí také možnost zakoupit si je za reálné peníze.
Kolem těchto náhodných loot boxů, nazývaných také „gacha games“, se vytvořil celý podžánr videoher, zejména v bezplatných mobilních hrách. Vycházejí z japonského konceptu prodejních automatů, kde vložíte peníze a získáte náhodnou hračku v kapsli.
Hry typu gacha aktivně vybízejí hráče k nákupu dalších a dalších boxů, což může vést k tomu, že někteří utratí za jeden titul i tisíce dolarů. Lidé, kteří utrácejí obrovské sumy za mikrotransakce, se v herní komunitě označují jako „velryby“. Mnoho z těchto her je přirovnáváno k hracím automatům, s tím rozdílem, že nevydávají výhry v penězích.
Mezi některými hráči panuje názor, že když za prémiovou hru zaplatíte 60 dolarů, je chamtivé chtít po vás další peníze za odemknutí herního obsahu, který už ve hře je naprogramován. Mnohé sportovní hry využívají tento model. Série NBA 2k i FIFA mají herní režimy, kde hráči sbírají sběratelské karty a odemykají tak obsah. Tyto sběratelské karty se nacházejí v náhodných balíčcích, z nichž každý hráče stojí určitou částku.
Mikrotransakce ovlivňují herní mechaniky
Dalším problémem je, že mikrotransakce mají tendenci zásadně ovlivňovat herní mechanismy. Mnohé hry jsou cíleně navrhovány tak, aby hráče povzbuzovaly k nákupu mikrotransakcí. Bezplatné tituly toho dosahují například omezením počtu hraní v daném časovém období nebo zobrazováním reklam.
Mnoho mobilních aplikací používá takzvané „dark patterns“, což jsou rozhraní navržená tak, aby manipulovala s uživateli a vedla je k nechtěným akcím. Může se jednat o pouhé umístění tlačítka nebo o specifické barevné schéma.
Tato změna mechanik se týká i velkých herních titulů. Mnohé hry výrazně zpomalují postup, zvyšují vzácnost určitých předmětů nebo omezují přístup do některých oblastí, pokud si nekoupíte speciální předměty nebo vylepšení. Tento přístup je velmi častý v online hrách pro více hráčů (MMO).
Příkladem z nedávné minulosti je hra Fallout 76 od Bethesda Game Studio. Hra trpěla při spuštění mnoha technickými problémy, ale jeden z největších problémů pro hráče představovaly výrazné mikrotransakce. Mnoho herních předmětů se v jejich obchodě Atom prodávalo za nehorázné ceny. Například Eurogamer informoval, že čistě kosmetické oblečení Santa Clause stálo 20 dolarů. Prodávaly se také předměty, které hráčům poskytovaly výhodu ve hře.
Hry s mikrotransakcemi, které nabízí herní výhodu, se často označují jako „pay-to-win“. Místo toho, aby měli všichni hráči stejné herní podmínky, získají hráči, kteří utratí peníze, lepší vybavení a schopnosti. Hra se tak stává spíše o tom, kdo zaplatil nejvíce, než o tom, kdo hraje nejlépe.
Je zde však i šedá zóna. Hra může nabízet herní výhody hráčům, kteří stráví 10 hodin zlepšováním své postavy. Někteří hráči si však mohou zaplatit, aby tento 10-hodinový proces přeskočili. To zní ještě přijatelně. Ale co kdyby tento proces trval třeba 1000 hodin, pokud do něj nevložíte nějaké peníze?
Ne všechny mikrotransakce jsou „pay-to-win“
Nesmíme ale zapomínat, že ne všechny mikrotransakce jsou špatné a hráči je odsuzují. Některé mikrotransakce neovlivňují hratelnost a nejedná se o „pay-to-win“ model.
Příkladem dobrého mikrotransakčního formátu je nesmírně populární battle royale hra Fortnite. Hra je zcela zdarma na všech platformách, a je tedy přístupná lidem všech věkových kategorií. Veškeré peníze hra vydělává pouze díky kosmetickým mikrotransakcím. Hráči si nemohou platit za výhodu ve hře; mohou si pouze kupovat kostýmy, tance a další doplňky, které upravují vzhled jejich postavy. Všichni hráči mají stejné herní podmínky a nikdo nemůže získat výhodu utrácením peněz.
Několik dalších online her, jako Dota 2, Counter-Strike: GO a Overwatch, také využívají modely mikrotransakcí, které hráči tolik neodsuzují. Všechny tyto hry nabízí k prodeji pouze kosmetické předměty, a tak hráči, kteří si mohou dovolit utratit více peněz, nemají žádnou výhodu.