Expozice bracketing je fotografická metoda, při níž se namísto jedné fotografie pořídí série snímků s mírně odlišnými nastaveními expozice. Typicky se jedná o tři snímky: jeden s optimální expozicí, jeden mírně podexponovaný a jeden mírně přeexponovaný. Tato technika se hodí v mnoha situacích, pojďme se podívat, jak funguje.
Základní principy expozičního bracketingu
Správné nastavení expozice je komplexní záležitost. Musíte brát v úvahu mnoho faktorů, jako je měření světla fotoaparátem, dynamický rozsah snímače a samozřejmě konkrétní nastavení. Často se také snažíme snímky lehce přeexponovat, abychom získali více informací do RAW souboru, aniž bychom přepálili nejsvětlejší tóny.
Vzhledem k mnoha proměnným je expoziční bracketing spolehlivým způsobem, jak zajistit správnou expozici přímo na místě fotografování. Jsou situace, kdy dodatečné úpravy nemohou plně nahradit chybnou expozici. Pořízením sady snímků s různou expozicí – jeden podexponovaný a jeden přeexponovaný – máte zajištěno, že i při chybném odhadu expozice budete mít kvalitní záběry. Zkušení krajinářští fotografové proto někdy označují bracketing jako „pojistku“.
Bracketing nabízí i další výhody. Umožňuje vytvářet snímky s vysokým dynamickým rozsahem (HDR), manuálně prolínat různé části obrazu a v případě pohyblivých objektů ve scéně nahradit data z původních snímků namísto spoléhání se na softwarové úpravy.
Nicméně, expoziční bracketing má svá omezení. Je nejvíce efektivní při fotografování krajiny nebo architektury. Při focení lidí, zvířat nebo jiných pohybujících se objektů není bracketing příliš praktický, neboť zde budete pořizovat různé snímky s různou expozicí, nikoliv sérii s odlišnou expozicí jedné scény.
Jak se provádí expoziční bracketing
Existují dva způsoby provádění expozičního bracketingu: manuální a automatický.
Při manuálním bracketingu nejprve nastavte fotoaparát pro běžný snímek. Pro nejlepší výsledky je vhodné použít stativ, ale není to nutné. Po pořízení prvního snímku upravte kompenzaci expozice, rychlost závěrky nebo ISO o jeden krok a udělejte druhý snímek. Poté upravte rychlost závěrky nebo ISO o dva kroky v opačném směru a pořiďte třetí snímek. Tím byste měli mít tři snímky: jeden podexponovaný, jeden správně exponovaný a jeden přeexponovaný.
Automatický bracketing vyžaduje nastavení v menu fotoaparátu. Postup se liší dle modelu, proto je nejlepší nahlédnout do manuálu. Například u mého Canon 5D Mark III se to nazývá „Exposure Comp./AEB Setting“. Hledejte nastavení s názvem „Bracketing“, „Exposure Bracketing“ nebo zkratky „EB“.
V tomto nastavení můžete upravit kompenzaci expozice i počet snímků v sérii. Na obrázku výše mám nastaveno, že fotoaparát pořídí jeden podexponovaný, jeden přeexponovaný a jeden s měřenou expozicí. V závislosti na fotoaparátu může být k dispozici i volba pořadí snímků, popřípadě více variant s třemi, pěti nebo i sedmi snímky.
Po nastavení expozičního bracketingu fotoaparát po stisknutí spouště vyfotí sérii snímků s automatickou změnou rychlosti závěrky.
Výhodou manuálního bracketingu je, že můžete měnit rychlost závěrky i ISO, ale změna clony by příliš ovlivnila vzhled snímku. Automatický bracketing fotoaparátu mění pouze rychlost závěrky, ale je rychlejší a automatický po nastavení. Vyberte si ten způsob, který nejvíce vyhovuje konkrétní situaci.
Fotografování s expozičním bracketingem je užitečná „pojistka“, zejména pro krajinářskou fotografii. Pokud si již dávám tu práci s přípravou záběru, obvykle pořídím několik bracketingových snímků pro případ, že bych je později potřeboval.